Kdo utekl z Karabasu?

– Vidíš, Pinocchio, jednou v noci byl hlučný vítr, déšť lil jako vědra. Signor Karabas Barabas seděl u krbu a kouřil z dýmky. Všechny panenky už spaly. Byl jsem jediný, kdo nespal. Myslel jsem na dívku s modrými vlasy.

– Našel jsem někoho k zamyšlení, jaký blázen! – Buratino přerušil.

“Včera v noci jsem utekl od té dívky – ze skříně s pavouky.”

– Jak? Viděl jsi dívku s modrými vlasy? Viděl jsi mou Malvinu?

– Jen si pomysli – neslýchané! Crybaby a naštvaný.

Pierrot vyskočil a mával rukama.

– Vezmi mě k ní. Pokud mi pomůžete najít Malvínu, řeknu vám tajemství zlatého klíče.

– Jak! – vykřikl Buratino radostně.

– Znáte tajemství zlatého klíče?

“Vím, kde je klíč, jak ho získat, vím, že potřebují otevřít jedny dveře.” Zaslechl jsem tajemství, a proto mě hledá signor Karabas Barabas s policejními psy.

Pinocchio se zoufale chtěl hned pochlubit, že ten tajemný klíč má v kapse. Aby mu to neuklouzlo, stáhl si čepici z hlavy a nacpal si ji do úst.

Piero prosil, aby ho odvezli na Malvínu. Pinocchio pomocí prstů vysvětlil tomuto bláznovi, že teď je tma a nebezpečí, ale když se rozednívá, přiběhnou k dívce.

Pinocchio donutil Pierrota, aby se znovu schoval pod keře mimózy, řekl vlněným hlasem, protože měl ústa zakrytá čepicí:

“Takže,” zašustil vítr jedné noci.

– Už si z toho dělal legraci.

“Takže,” pokračoval Pierrot, “víš, nespím a najednou slyším: někdo hlasitě zaklepal na okno.”

Signor Karabas Barabas zabručel:

– Kdo to přinesl v takovém psím počasí?

“Duremare,” odpověděli za oknem, “prodavač léčivých pijavic.” Nech mě osušit se u ohně.

Víte, opravdu jsem chtěl vidět, jací jsou prodejci léčivých pijavic. Pomalu jsem odhrnul roh závěsu a strčil hlavu do pokoje a viděl jsem:

Signor Karabas Barabas vstal ze židle, jako vždy si stoupl na vousy, zaklel a otevřel dveře.

Vešel dlouhý, mokrý, mokrý muž s malým, malým obličejem, vrásčitým jako smrž. Měl na sobě starý zelený kabát a na opasku mu visely kleště, háčky a špendlíky. V rukou držel plechovku a síť.

“Jestli tě bolí břicho,” řekl a uklonil se, jako by měl uprostřed zlomená záda, “jestli tě bolí hlava nebo tě buší v uších, můžu ti dát půl tuctu vynikajících pijavic za uši.”

Signor Karabas Barabas zabručel:

– K čertu s čertem, žádné pijavice! U ohně se můžete sušit, jak dlouho budete chtít.

Duremar stál zády ke krbu. Nyní z jeho zeleného kabátu vycházela pára a páchl blátem.

“Obchod s pijavicemi jde špatně,” řekl znovu.

“Za kus studeného vepřového masa a sklenku vína jsem připraven dát ti na stehno tucet nejkrásnějších pijavic, pokud máš zlomené kosti.”

– K čertu s čertem, žádné pijavice! – vykřikl Karabas Barabas.

— Jezte vepřové maso a pijte víno.

Duremar začal jíst vepřové maso, obličej měl stažený a natažený jako guma, po jídle a pití požádal o špetku tabáku.

“Pane, jsem plný a teplý,” řekl.

– Abych vám oplatil vaši pohostinnost, řeknu vám tajemství.

Signor Karabas Barabas bafnul z dýmky a odpověděl:

“Na světě je jen jedno tajemství, které chci znát.” Plival jsem a kýchal na všechno ostatní.

“Signore,” řekl znovu Duremar, “znám jedno velké tajemství, želva Tortila mi o něm řekla.”

Při těchto slovech Karabas Barabas vytřeštil oči, vyskočil, zapletl se do vousů, letěl přímo na vyděšeného Duremara, přitiskl ho k břichu a zařval jako býk:

“Nejdražší Duremare, nejdražší Duremare, mluv, řekni rychle, co ti řekla želva Tortila!”

Pak mu Duremar vyprávěl následující příběh: „Chytil jsem pijavice ve špinavém rybníku poblíž Města bláznů. Na čtyři vojáky denně jsem najal jednoho chudáka – svlékl se, vešel do rybníka po krk a stál tam, dokud se pijavice nezachytily na jeho nahém těle. Pak šel na břeh, sebral jsem od něj pijavice a znovu ho poslal do rybníka. Když jsme tímto způsobem nachytali dostatečné množství, najednou se z vody objevila hadí hlava.

“Poslouchej, Duremare,” řekla hlava, “vyděsil jsi celé obyvatelstvo našeho krásného rybníka, kalíš vodu, nedovoluješ mi, abych si po snídani klidně odpočinul.” Kdy tento nesmysl skončí?

Viděl jsem, že je to obyčejná želva, a vůbec jsem se nebál, odpověděl jsem:

– Dokud nechytím všechny pijavice do tvé špinavé louže.

“Jsem připraven ti to vyplatit, Duremare, abys nechal náš rybník na pokoji a už nikdy nepřišel.”

Pak jsem se začal želvě posmívat:

– Oh, ty starý plovoucí kufr, pitomá teto Tortilo, jak mi to můžeš splatit? Možná s vaším kostěným krytem, ​​kam schováte tlapky a hlavu. Prodal bych vaši čepici na hřebenatky.

Želva zezelenala hněvem a řekla mi:

— Na dně rybníka leží kouzelný klíč. Znám jednoho člověka – je připraven udělat vše na světě, aby získal tento klíč. “

Než Duremar stačil vyslovit tato slova, Karabas Barabas z plných plic zakřičel:

– Tato osoba jsem já! já! já! Můj drahý Duremare, proč jsi nevzal klíč od želvy?

– Tady je další! – odpověděl Duremar a svraštil celý obličej, takže vypadal jako vařený smrž.

– Tady je další! – vyměňte nejlepší pijavice za nějaký druh klíče. Stručně řečeno, pohádali jsme se s želvou a ona zvedla tlapu z vody a řekla:

“Přísahám, že ani vy, ani nikdo jiný nedostanete kouzelný klíč.” Přísahám – dostane to jen ten, kdo donutí celou populaci rybníka, aby mě o to požádali.

Želva se zdviženou tlapou vrhla do vody.

– Bez ztráty vteřiny utíkej do Země bláznů! – křičel Karabas Barabas, spěšně si strčil konec vousů do kapsy, popadl klobouk a lucernu.

– Budu sedět na břehu rybníka. Něžně se usměji. Budu prosit žáby, pulce, vodní brouky, aby požádali o želvu. Slibuji jim jeden a půl milionu nejtlustších much. Budu plakat jako osamělá kráva, sténat jako nemocné kuře, plakat jako krokodýl. Pokleknu před nejmenší žábou. Musím mít klíč! Půjdu do města, vejdu do domu, vejdu do pokoje pod schody. Najdu malá dvířka – všichni kolem nich projdou a nikdo si jich nevšimne. Strčím klíč do klíčové dírky.

“V tuto chvíli, víš, Pinocchio,” řekl Pierrot, sedící pod mimózou na shnilém listí, “tak mě to zaujalo, že jsem se vyklonil zpoza závěsu.” Signor Karabas Barabas mě viděl.

“A spěchal, aby mě popadl a hodil do ohně, ale znovu se zapletl do vousů as hrozným řevem, převracejícími židle, se natáhl na podlahu.

Nepamatuji si, jak jsem skončil za oknem, jak jsem přelezl plot. Ve tmě šuměl vítr a lil se déšť.

Nad hlavou mi blesk osvětlil černý mrak a deset kroků za mnou jsem viděl běžet Karabase Barabase a prodavače pijavic. Pomyslel jsem si: „Jsem mrtvý,“ zakopl jsem, padl na něco měkkého a teplého a chytil někoho za uši.

Byl to šedý zajíc. Vyjekl strachem a vyskočil vysoko, ale já ho pevně držel za uši a cválali jsme tmou přes pole, vinice a zeleninové zahrady.

Když se zajíc unavil a posadil se a rozzlobeně žvýkal rozeklaný ret, políbil jsem ho na čelo.

– No, prosím, pojďme skákat trochu víc, malý šedý.

Zajíc si povzdechl a my se zase řítili neznámo kamsi doprava, pak doleva.

Když se mraky vyjasnily a vyšel měsíc, uviděl jsem pod horou městečko se zvonicemi nakloněnými různými směry.

Karabas Barabas a prodavač pijavic běželi po silnici do města.

– Ehe-he, tady to je, zaječí štěstí! Jdou do Města bláznů najmout policejní psy. Hotovo, jsme pryč!

Zajíc ztratil srdce. Zabořil nos do tlapek a svěsil uši.

Ptal jsem se, brečel, dokonce jsem se klaněl u jeho nohou. Zajíc se nehýbal.

Když ale z města odcválali dva buldočci s tupým nosem s černými pásy na pravé tlapce, zajíc se jemně zachvěl po celé kůži – sotva jsem na něj stihl skočit a on zoufale cválal lesem. Zbytek jsi viděl sám, Pinocchio.

Pierrot dokončil příběh a Pinocchio se ho opatrně zeptal:

– Ve kterém domě, ve které místnosti pod schody jsou dveře, které se odemykají klíčem?

– Karabas Barabas neměl čas o tom mluvit. Ach, to nás nezajímá – na dně jezera je malý klíč. Nikdy neuvidíme štěstí.

– Viděl jsi to? – zakřičel mu Buratino do ucha. A vytáhl z kapsy klíč a otočil jím Pierrotovi před nos.

• « Pinocchio prchá ze Země bláznů a potkává spolutrpitele
• Pinocchio a Pierrot přicházejí do Malvíny, ale okamžitě musí s Malvínou a pudlem Artemonem utéct.

SI “Skazka.ru”, osvědčení o registraci média El č. FS77-53228, vydané Federální službou pro dohled nad komunikacemi, informačními technologiemi a hromadnými komunikacemi (Roskomnadzor).